neděle 15. ledna 2012

Rozhovor s Václavem Vinšem

Tentokrát jsem vyzpovídala pana Václava Vinše. V rozhovoru se vypráví o tom jak se žilo v Tachlovicích během jeho dlouhého života:


Jak si pamatujete Tachlovice z dob vašeho mládí?

Za mě měli Tachlovice okolo 150 čísel a bylo tady okolo osmi až devítiset obyvatel.

Na co nejraději vzpomínáte?

Řeknu Ti takovou příhodu. Když jsem šel do první třídy tak jsem šel s babičkou, byla stará, měla 82 let a kulhala. Tak mě přivedla ke škole, tam bylo asi 200 dětí, já jsem se lekl a utekl jsem domů. Tatínek jak mě viděl popadl řemen a hezky mě přetáhl a mazal mě až do školy. Ale už jsem přišel pozdě, protože škola končila brzy.

Kroužky jste asi neměli. Co jste dělali, když skončilo vyučování?

Jednak nás bylo 40 ve třídě a byla tady pětitřídní škola, každá třída zvlášť. Když jsem přišel ze školy, dal jsem tašku kde měla být a šel ven. Tady v ulici nás bylo asi kolem dvaceti.

Jaký byl kulturní život?

Když jsem chodil do obecné školy, tak si vůbec nepamatuji, že by tu nějaká kultura byla. Až potom, když jsem starší , za II. světové války tu bylo divadlo, to už jsem chodil do měšťanky.

Měl jste nějaké záliby?

Chodil jsem na hřiště za číslo popisné 4, tam bylo hřiště a tam jsme kopali. Kopali jsme s hadrákem. Pokud někdy někomu koupil táta míč, tak se s ním hrálo až se rozbil. Hned nebyl druhý, neexistoval, aby někdo přišel domu a táta mu koupil nový.

Jak se žilo za II. světové války?

To víš, muselo být zatemněné v noci, nesmělo se svítit. Když začala, chodil jsem do třetí měšťanky. Pamatujise, že u té bílé vrby zatopila voda louku a měli jsme tam v zimě kluziště.

Jak bylo v Tachlovicích za komunistů?

Něco podobného jako za Hitlera, každý jsme se bál. Každý musel koukat aby vyšel. Hodně lidí v Tachovicích bylo komunistů, nevím kolik jich nebylo.

Jak se vám žije teď?

Až na to, že jsem starý celkem dobře. Bolí mě nohy, nemohu nikam chodit. Chodíval jsem každý den, dokud to šlo na dvou až tříkilometrovou procházku na Píska, ke Skále, ... Teď už nemůžu a dívám se jen z okna. Nebo si jdu sednout do altánu na zahrádku když je teplo.

Děkuji za rozhovor

Maruška Aufová



Žádné komentáře:

Okomentovat